Tarron ze Slavonína

    V lednu jsem se definitvně rozhodla, že Maxulkovi pořídím brášku. Začala jsem se rozhlížet po stránkách chovatelských stanic a nakonec jsem si vybrala tři, kde měli krásné pejsky. V jedné plánovali štěňátka na březen ( tato CHS mi byla rozmluvena paní Opltovou), druhou jsem oslovila, ale v dalším vrhu měli pouze fenečky, třetí jsem ani oslovit nestihla. Paní Opltová, která o mém záměru věděla, mi doporučila zkontaktovat paní Hynkovou z CHS Ze Slavonína, která má zrovna štěňátka. Paní Hynková mi poslala mailem fotky štěňátek - byla úžasná. Nějakou dobu jsem se rozmýšlela. Pak jsem náhodou zjistila, že štěňátka jsou příbuzná našemu Adámkovi a bylo rozhodnuto. Dokonce jsem se rozhodla dost včas, abych pro štěně mohla vybrat jméno :-).

    V pátek, 18. 3.  jsem se konečně vypravila Maxíčkovi pro brášku. Tentokrát jsem nejela až do Ostravy, ale do Olomouce. Mám štěstí na pejsky z Moravy :-).  Na tu cestu asi dlouho nezapomenu. Naštěstí jsem nejela sama.

    Už dva týdny bylo hezké jarní počasí, ale tento den se paní Zima loučila a dala o sobě ještě naposledy vědět. Když jsem přijížděla do Prahy, začalo sněžit. Než jsem dojela do Jinočan, ležel už sníh na zemi. Cesta do Olomouce byla delší o sněhovou vánici. Nevěřila jsem svým očím. Tomu říkám zákon schválnosti.

    Po příchodu k paní chovatelce Hynkové se na mě vrhlo 6 psů - tři dospělí a tři štěňata, která mi okamžitě začala okusovat lem kalhot.

    Byli úžasní. Všichni pejsci. Tarýsek byl neuvěřitelný. Štěňátka se vůbec nebála, neustále se snažila na mě vyšplhat, stejně jako ostatní pejsci. Maxíkův úplný opak. S paní Hynkovou jsme si chvíli povídaly, musely jsme vyplnit smlouvu. Bohužel, můj doprovod nebyl příliš trpělivý, takže jsem tam strávila podstatně kratší dobu, než bych si bývala přála.

    Vzala jsem Tarýska do náručí -  a měla špatné svědomí, že ho odvážím pryč. Zpáteční cesta - tak jako minule - uběhla podstatně rychleji. V Praze jsme s Tarýskem přesedli do mého auta a zamířili domů.

    Po návratu začalo seznamování. Tarýsek se nebál. Kdepak! Žádné otrkávání. Zato o Maxím to říci nemůžu. Neustále před Tarýskem utíkal, i když bylo vidět, že ho ten prcek moc a moc zajímá. Ale to netrvalo dlouho. Druhý den už si spolu hráli. Maxík dovolil Tarýskovi všechno. Tarýsek ho tahal, kousal, lezl po něm. Maxí byl rád, že má společnost. Ale dával si líbit až moc.

    Z Tarýska se vyklubal pěkný rošťák. A v tomhle si kluci spolu nááááramně rozumí.