Adam z Vásalu

            Adámek k nám přišel v noci z 11. na 12. října 1995. Jak si to můžu takpřesně pamatovat? Snadno, protože měl narozeniny, zrovna mu byly tři měsíce...

            Mamka vyprávěla, jak se vlastně k Adámkovi dostala. Lidé z chovatelské stanice přijeli nabídnout štěnata do Loun, kde měl obchod se zvířaty pan Hrdlička. Ten si sice tři štěňata na prodej vzal, ale to čtvrté, Adámka, nechtěl, že prý nemá předkus a to tihle psi mít musí. Pán s dcerou si pak zašli na oběd do restaurace, kde mamka pracovala a vzali si s sebou psa - Adámkova taťuldu. A mamce se moooc líbil.... Když se dozvěděla, že mají ještě štěně, a že je štěně naprodej, a když ho viděla, rozhodla se, že ho koupí. Přeci jsem ho měla slíbeného....

            Byla jsem nadšená. Ne, to je slabé slovo. Byla jsem.... no, ani nevím, jak to napsat. Vždyť já psa chtěla co jsem pamatovala. A teď tu najednou byl. Druhý den jsem vstala hodně brzy, brzy jsem byla na zastávce autobusu cestou do školy, abych se už co nejřív vrátila domů. Cestou domů jsem se zastavila pro hračku, aby si naše nové miminko mělo s čím hrát.

            Mamka o něm celý život říkala, že je to její třetí dítě, my zase říkali, že je to náš brácha.

       Když mu bylo něco přes půl roku, začaly se   mu dělat na kůži veliké boláky, kteé se mu pokryly strupy. Asi ho to hodně svědilo, protože se kousal, až si vykousal kůži do krve. Dlouho jsem jezdili k veterináři, ten nám dával vodičky, spraye, mastičky, a nic nezabíralo. Nakonec řekl, že už neví, co s ním. S mamčiným známým z práce jsme jeli k jeho známému - veterináři. Tam okamžitě prohlásili, že je prostě alergik, dali speciální šampon a bylo po problému. Bohužel, na vykousaných místech mu srst už nikdy nedorostla tak, jak je u shih-tzu obvyklé.

        V roce 1999, to byly Adámkovi 4 roky, jsem nastoupila na vysokou a odjela na kolej. Když jsem se po týdnu vrátila domů na víkend, Adámek mě naprosto ingoroval. Byl uražený. Téměř čtyři měsíce jsem s ním byla den co den doma, a teď se seberu a na týden si zmizím. Volala jsem ho - nic. Lákala jsem ho na dobroty - nic. Slibovala mu hory doly - a pořád nic. Naštěstí si to po dalším týdnu rozmyslel a choval se ke mě zase tak jako před tím.

        Když mu bylo sedm nebo osm let, musel poprvé na operaci s močovými kameny. Pak absolvoval ještě dvě další, skoro na rok po sobě. To už jsme přešli na trvalou dietu.

        Na Vánoce 2005 jsme si od babičky přivezli dvě koťata. Chytila rýmu od starého kocoura a obě měla zánět spojivek, tak že je vyléčíme a pošupajdí zpátky. Pět dnů se protáhlo na pět měsíců. Kočičky jsme pojmenovali Eliška a Terinka (to podle Princezny ze mlejna). Adámek na ně byl nepříjemný, ale když k nám někdo přišel, tak si je neustále hlídal, aby mu je někdo neodnesl. Na jaře jsme kočičky odvezli zpět. Bohužel Terinku zanedlouho přejelo auto a Eliška se k nám vrátila už nastálo.

        Adámkovi bylo už jedenáct let, když jsme dospěli k názoru, že ohluchl. Dlouho jsme ho litovali, veterinář nám řekl, že uši má v pořádku, ale jednáct let je jedenáct let. Pak jsem náhodou zjistila, že slyší. A dobře. Jen naplňuje to, co jsem četla u veterináře v ordinaci na plakátu, že "shih-tzu má svou hlavu a některé příkazy jsou prostě pod jeho úroveň".

        Ve třinácti jsme Adámka poprvé ostříhali. To léto úplně ožil, nejen že vypadal jako štěně, on se tak i choval.

        Bohužel ho v říjnu 2009 zradily ledviny a přestože jsme bojovali, začátkem listopadu odešel.

         Adámku, jsi nejúžasnější pejsek, jakého jsem poznala. Sice jsi se nikdy nechtěl moc mazlit, ale za to jsi nám poslal Maxíka, a ten nám to s mazlením stokrát vynahrazuje. Děkuji ti za těch úžasných čtrnáct let, kdy jsi byl s námi.