Jak to všechno začalo

    V roce 1995 jsem úspěšně složila přijímačky a byla jsem přijata na střední školu, což, pravda, bylo podstatně těžší než dnes. Asi si říkáte, co to sem tahám. Já jsem totiž za přijímačky měla slíbené štěně. Jenže 5 měsíců uplynulo a ticho po pěšině. Už jsem počítala s tím, že to bude další nesplněný slib.  Jenže....

    Jedné říjnové noci jsem se probudila něco na mě koukalo. Byly to dvě veliké oči a kolem střapaté chulupy. Přiznám se, že mě v první chvíli napadlo, jestli to není sova. Nebyla. Bylo to štěně. Úžasná kulička se jmenovala Adámek a byla úplně neuvěřitelná.

    Adámek byl úplně úžasný. Dnes lituji, že jsme s ním nikdy nejeli na žádnou výstavu, na druhu stranu, se celý život potýkal s problémy se srstí. Několik měsíců ho trápily veliké boláky, které se mu objevovaly na kůži a se kterými mu veterinář nedokázal pomoci. Když nám nakonec řekl, že už neví, co s ním, jeli jsme k jinému veterináři. Tam okamžitě odhalili, že je naše zlatíčko alergik a dali nám speciální šampon. Problémy s kůží sice nikdy nezmizely, ale úplně se minimalizovaly. Bohužel, po tomto období mu už srst nikdy nedorostla tak, jak je u shih-tzu obvyklé. Pravda, svou nemalou roli sehrálo i to, že jsme netušili, jak se jeho srst správně starat.

    Nedávno jsem u veterináře na plakátu četla, že "shih-tzu má svou hlavu, a  některé příkazy jsou prostě pod jeho úroveň". Musím říci, že o Adámkovi to platilo stoprocetně. V roce 1999 jsem nastoupila na vysokou školu a odjela na kolej. Po prvním týdnu jsem přijela na víkend a Adámek se tvářil, že doma vůbec nejsem. Volala jsem ho - nic. Lákala jsem ho - nic. Slibovala mu hory doly a - nic. Byl uražený a úplně mě ignoroval. Naštěstí si to do dalšího víkendu rozmyslel a choval se ke mě zase jako dřív.

    V říjnu 2009 však Adámka zradily ledviny. Snad polovinu života ho trápily močové kameny a dlouhá léta byl na ledvinové dietě. I když jsme se snažili bojovat, nic nepomohlo a začátkem listopadu Adámek odešel.

    Svůj život bez psa jsem si nedovedla představit. Začala jsem tedy na internetu hledat štěně. Po pár dnech jsem narazila na stránky chovatelské stanice paní Žiškové Magic Moravia, kde měli zrovna malá štěňátka. Jedno mi hned padlo do oka. Jenomže já měla pořád před očima Adámka a hledala jsem pejska, který by mu byl co nejvíc podobný. Žádného takového jsem nenašla. Všude měli pejsky různobarevné, ale celozlatého s černým - ne. Stále jsem se vracela na stránky MagicMoravia, abych se podívala jak roste ten klučík, který se mi tak líbil. Z očí mu koukalo 10 čertů a vůbec jsem měla pocit, že na mě kouká Adámek. Zkontaktovala jsem paní Žiškovou a štěně si zamluvila.

    A konečně, 21. prosince 2009 jsem si pro něj jela.

       Nakonec jsem ho překřtila na Maxíka a teď už je to víc než rok, co jsem si ho přivezla. Teprve s ním se o plemeni shih-tzu dozvídám to, co jsem měla vědět od začátku. A čím víc toho vím, tím více toho vím, tím víc šicunky obdivuji.

    Nedávno jsem se rozhodla, že je načase, aby Maxíček dostal brášku. Tak mi držte palce, ať nám to co nejdříve vyjde :-)