Fasco MagicMoravia alias Max

        Po tom, co jsme přišli o Adámka jsem si život bez psa nedovedla představit. Jako první jsme volali paní chovatelce, od které jsme měli Adámka. Ale ta nám bohužel sdělila, že už shih-tzu nechová. Tak jsem si sedla k PC a začala hledat inzeráty na prodej štěňat. Hledala jsem štěně, které by bylo co nejpodobnější Adámkovi. Ale zjistila jsem, že takové zbarvení - tj. celozlaté s černou maskou je momentálně vzácné - alespoň u nás. Pejskové byli černobílí, zlatobílí, trikolor, ale žádný celozlatý.

        Hned z počátku jsem narazila na stránky CHS MagicMoravia, kde měli zrovna štěňátka. Jedno mě na první pohled zaujalo. Měl takový uličnický pohled. Nechtěla jsem se ale své představy vzdát a dál jsem hledala. Nenašla. Stále jsem se vracela na stránky MagicMoravia, abych se na štěně podívala. Paní chovatelka aktualizovala fotky každý týden, takže bylo pořád na co koukat. Pejsek se mi líbil čím dál víc. Nakonec jsem paní chovatelku Žiškovou zkontaktovala a pejska si zamluvila. Pak už jsem jen nedočkavě čekala, až si pro něj budu moci jet.

        Dne 21. 12. 2009 jsem si pro něj konečně jela. Byly mu zrovna na den dva měsíce. Cesta byla strašná. Mrzlo, ale na silnicích byl sníh rozbředlý, nešly nám ostřikovače, takže jsme měli co chvíli tak špinavá skla, že jsme museli stavět. I když jsme vyjeli docela brzo, na místo jsme dorazili až kolem druhé hodiny.

        Paní chovatelka mě vzala do domu. Okamžitě se na mě vyřítili asi 4 pejsci. Paní chovatelka je odvedla a nechala tam jen maminku mého štěňátka.  Vzápětí přinesla i to. Pejsek se ke mě okamžitě rozběhl a chtěl se mazlit a hrát si. Byl nádherný. Sepsali jsme s paní chovatelkou smlouvu a já si odnášela pejska do auta. Sedla jsem si s ním dozadu a okamžitě jsem hodila za hlavu funkci navigátora, kterou jsem měla na tuto cestu přidělenou.

        Cesta zpátky už nebyla tak dlouhá. Možná proto, že jsem se zabavila. Jen nám trochu udělal čáru přes rozpočet můj telefon s navigací, který se vybil v tu nejnevhodnější chvíli.

        Hned druhý den jsem pejska - kterého jsem překřtila na MiniMaxe, (protože Uriáška mi rodina nedovolila) vzala ukázat paní Šulcové, která tehdy pracovala v obchodě s chovatelskými potřebami a za kterou jsem chodila pro rady, protože pejsky (i shih-tzu) dlouhá léta chovala. Tam se můj malý miláček začal ukazovat. Když ho chtěla pochovat, začal ječet, jako když ho na nože berou a sápal se zpět ke mě. Nestačila jsem se divit. Paní Šulcová mi oznámila, že si mě prostě vybral.

        Během pár dnů jsem zjistila, že má Maxíček obrovský problém, protože se bojí lidí. I když jsme na tom hodně pracovali, situace stále není ideální.

        Z Maxíčka se vyklubal pěkný rošťák a mazel. Skáče, ňafe, lítá, s oblibou leze po výškách (po stolech), a, ačkoliv ho Eliška zezačátku nechtěla přijmout, už se s ním smířila a řádí společně s ním.