Na tuhle výstavu jsme byli přihlášeni dlouho. Zpočátku jsem se těšila - měli jsme se tam setkat s bratrancem Guccínkem a jeho paničkou Zdenkou. Ale jak se termín výstavy blížil, těšení ustupovalo nervozitě, až vyvrcholilo necelé dva týdny před výstavou, kdy jsem začala propadat panice, protože naše cvičení postoje a chůze v kruhu nepřinášeho takové výsledky jaké bych si představovala, a také jsem zjistila, že půjdeme jako první a kruh povedeme. V tu chvíli jsem viděla, jak se Maxulka otáčí, vzpouzí se, nechce jít a my odcházíme z kruhu bez posouzení.
V pondělí před výstavou dostali oba kluci kapičku proti klíšťatům. Chodíme do parku a je jen otázkou času, kdy si nějaké klíště přinesou.
V úterý mi Maxí začal zvracet. Celé ráno jsem lítala a uklízela, a ani dopoledne to s ním nebylo lepší. To už mi bylo jasné, že opravdu nikam nepojedeme. Odpoledne jsme vyrazili na veterinu. Tam mi pan doktor sdělil, že Maxulkovi nic není, a moje původní myšlenka, že při hře olízl Tarýskovu kapičku byla s největší pravděpodobností správná, a že nám nic nebrání jet.
Sobota před odjezdem byla hektická. Dopoledne na veterinu pro potvrzení o zdravotním stavu, potom vykoupat, usušit, vyčesat (to jsem, přiznám se odflákla) a sbalit všechny věci (je jich čím dál tím víc). Odpoledne jsem vyjeli a po šesté hodině jsme byli u babičky v Kasejovicích, kde jsme nocovali. Ještě jsem Maxíčka vyčesala - tentokrát pořádně, a šli jsme spát.
V neděli jsem vstávala už po čtvrté hodině a chtěla na cestu vyrazit před pátou. Pak mě táta přemluvil, abych počkala do svítání, takže jsem odjížděla až po půl šesté. I přesto jsme v sedm byli na místě. Ačkoliv veterinární přejímka sotva začala, na výstavišti už bylo plno lidí. Podařilo se mi najít správný pavilon, zaparkovat a vyzvednout si desky. Když jsem do haly odnášela věci, zjistila jsem, že uvnitř už je docela dost lidí ( i když s pozdějším stavem, kdy se nedalo téměř projít se ne vůbec nedá srovnat). Honem jsem zabrala místo u zdi blízko zásuvky nejen pro sebe, ale také pro Zdenku.
Několik lidí už pilně upravovalo své pejsky, ale mě přišlo, že je ještě dost brzy a s Maxího temperamentem by mu úprava dlouho nevydržela. Raději jsem ho vzala do kruhu, aby se porozhlédl po novém místě. A mé obavy se začaly naplňovat. Jakmile zaslechl štěknutí, táčel se, cukal sebou a vůbec nechtěl chodit. Raději jsem se vrátila ke stolu s tím, že ho nejprve pořádně vyčešu.
Když dorazila Zdenka s doprovodem, vzaly jsme oba kluky do kruhu, aby si Maxulka zkusil jít jako první. Zdenka mi říkala co dělat (výstav absolvovala podstatně více než já). Za tu dobu, co jsme cvičili se Maxí trochu srovnal a my šli česat.
Opět jsem začala propadat záchvatům paniky. Z několika důvodů:
1) umím houby
2) přestože Maxí dovede ležet dvě hodiny bez hnutí, tentokrát s sebou neustále šil a chvilku neležel v klidu
3) neumím topknot, navíc vždycky, když se jakž-takž zadařilo, zatřepal Maxí hlavičkou, než jsem stačila culík zagumičkovat.
Nakonec jsem se Zdenčinou velkou pomocí Maxího jakž-takž učesala ( děkuji Zdenííííí).
Posuzoval pan Iuza Berazde.
Zdenka s Guccínkem byli úžasní, skvělí a dokonalí, a ze sedmi pejsků nakonec skončili na nádherném druhém místě.
A nastupovali jsme my. Než jsem se vzpamatovala, dávala jsem Maxího na stůl a - začal se cukat. V tu chvíli jsem nás viděla, jak nás pan rozhodčí vykazuje z kruhu bez posouzení. Ale byl úžasný. Maxulka si dal říci a nechal se prohlédnout. Během té doby, kterou jsme strávili v kruhu Maxímu došlo o co jde a ke konci se začal vyloženě předvádět :-). Když nás pan rozhodčí poslal k číslu 1, nevěřila jsem svým očím a pořád jsem koukala, jestli se nespletl. Nespletl. Opravdu jsme dostali známku V1 a s ní ocenění CAC!
S úlevou jsem opustila kruh. Pak jsem zjistila, že postupujeme do dalšího kola (opět se ukázaly mé mizivé zkušenosti z výstav a znalosti prostředí). Další kolo přišlo nečekaně brzy. Stála jsem se Zdenkou, Jardou a dalšími lidmi, povídali jsme si a najednou nás znovu strčili do kruhu. Maxí vodítko jen tak halabala, kartáč na stole a my v kruhu. Narychlo jsem Maxímu trochu upravila vodítko. Pan rozhodčí vybral vítěze a já prchla z kruhu. U východu nás vrátili zpět, že se půjde o druhé místo :-)
Když jsme skončili, počet lidí a psů v hale dost prořídl. Pomalu jsme sklidili věci, odnesli je do auta a rozloučili se. My jsme se šli s Maxím ještě podívat po výstavišti. Když jsem dopoledne hledala toalety, zahlédla jsem u jednoho stánku frisbee, které jsem chtěla klukům koupit. Už neměli. Nakonec jsem koupila přepravní klec, protože začneme jezdit ve třech.
Ačkoliv jsme z Budějovic odjížděli po půl třetí, domů jsme dorazili až v osm. Myslela jsem si, jak mě bude Tarýsek vítat, ale šeredně jsem se spletla. Důležitější pro něj byl návrat Maxího, pak jsem teprve přišla na řadu já :-D
Přestože se mi do Budějovic ukrutně nechtělo jet, jsem ráda, že jsem nakonec jela. proto, že jsme se zase viděli s Guccínkem a Zdenkou, proto, že jsme se oba naučili dost nového a, proč to nepřiznat, i proto, jak jsme nakonec - nečekaně - dopadli!
