Do Prahy jsem se vypravila opět s oběma kluky. Tentokrát už Tarýsek nejel jen na čumendu, čekala ho jeho výstavní premiéra. Opět jsem byla dost nervózní, ani ne tak z výstavy, jako z toho, co nás čekalo po ní. Maxí byl přihlášený na bonitaci. Takže jsem se na jednu stranu hrozně těšila - fajn lidi, tentokrát i paní Hynková, Tarýskova mamča, Zdenka s Jardou a Gučíkem, paní Optová, Holakovských.
Vyrazila jsem brzo a vyjímečně jsem i brzy dorazila - porušila jsem totiž cestou své pravidlo o bloudění v Libochovicích. Poměrně dlouho jsme čekali na veterinární přejímku a čas si krátili klábosením. Konečně jsem se dostali do sálu.
Úžasná paní Opltová mi tentokrát neučesala jen Maxího, ale dokonce i Tarýska, pro kterého jsem týden předtím v Litoměřicích dostala mašličku pro štěstí od paní Sumerákové. Čas před začátkem výstavy nějak hrozně rychle uběhl a já najednou musela s Tarýskem do kruhu, tak rychle, že jsem se ani nestačila přezout. Tentorkáte posuzoval pan Bruno Nodalli z Itálie. Velice milý a příjemný pán, pravý Ital vyžívající se v přídavných jménech. Teprve když jsme byli v kruhu, všimla jsem si paní Hynkové (přetím jsem si mohla krk ukroutit a ne a ne ji najít - až si ona našla nás). Vědouc o Tarýskově slabině ( stát ho nebaví, proto jakmile ho postavím, švihne s ocáskem dolů), hlídala jsem mu ocásek. A Tarýsek zabodoval. Když nás pan Nodalli poslal k číslu 1s ohodnocením VN 1, s údivem jsem zjistila, že Tarýsek krásně stojí, drží ocásek a moji pomoc ani nepotřebuje. Ten rošťák okamžitě pochopil, že je vítěz.
Zlatíčko Maxíček mě velice příjemně překvapil. Po tom, co jsem ( u tříd dorostu a mladých) sledovala, jaké pan rozhodčí zadává známky, nastupovala jsem do kruhu s vědomím, že si jdeme pro VD. Po litoměřickém leknutí jsem Maxulku nemohla vůbec rozběhat. Nechtěl chodit, jakmile jsme v parku zaparkovali na místě kde cvičíme, sice krásně stál, ale chůze stála za houby. Jenže. Nevím jestli se rozhodl soupeřit s Tarýskem, ale v kruhu běhal moc hezky, krásně stál a nakonec získal nádhernou známku V3. Byl to jeho zatím největší úspěch. Z mých sledování jsou klubové výstavy hodně prestižní. Gučínek, který s námi byl opět ve třídě znovu zazářil a získal V2, res. CAC.
Tímto pro nás ale výstava neskončila. Oba kluky čekalo pokračování.
Po předvedení všech krásných holčiček, a že jich tam bylo!, jsme s Tarýskem znovu nastupovali do kruhu, tentokrát k souboji o titul Super Puppy s Tarýskovou vlastní sestřičkou Miou - Timeou ze Slavonína. A sen se stal skutečností. Tarýsek znovu zabodoval a při své premiéře se mu podařilo získat titul nekrásnějšího štěněte výstavy Super Puppy.
Po závěrečných soutěžích se sál rychle vyprázdnil a zůstali pouze psi přihlášení na bonitaci. My měli číslo osm. Dlouhé čekámí jsem si, jak jinak, krátila povídáním s lidmi a hraním si s kluky. Současně jsem po očku sledovala průběh bonitací. Protože jsem měla věci na opačné straně sálu, nevím, jak všichni pejsci dopadli, ale ne všichni prošli s výsledkem chovný. No co, co se má stát, to se stane. Já se bála, aby Maxulka z dlouhého čekání nebyl otrávený a nechal se pořádně prohlédnout.
Protestoval jen jednou, při měření kohoutkové výšky. Byli jsme hotoví za chvíli. Podle bonitační komise mi z Maxulky vyrostl blonďák - barva plavá. Na závěr mě potěšila větička z bonitačního hodnocení - hezky se předvádí. Bonitaci jsme ukončili s výsledkem - CHOVNÝ.
Domů jsme dorazili v devět hodin večer. Byl to opravdu velice dlouhý den.
Za fotografie děkuji Jardovi Novákovi, paní Stehnové, paní Kubové a paní Smolové.